Zdeněk Liška: Marketa Lazarová

Kristýna Farag

Mezinárodní hudební festival Struny podzimu

Forum Karlín, 9.10.15

 

Ambiciózní projekt koncertního provedení hudby k tomuto monumentálnímu snímku byl jeden z nejsilnějších hudebních zážitků v mém životě. Částečně tomu bylo tak proto, že jsem si mohla zahrát nesmírně zajímavý a způsobem použití ojedinělý part altové (příčné) flétny. Figuruje pouze v pár číslech, zato jsou to šťavnaté sólové výstupy, doprovázené jen bicí sekcí.

Film je považován za absolutní klenot české kinematografie. František Vláčil na plátno převedl syrový příběh s drsnými emocemi a vášněmi. Pokud ale čekáte prvoplánově akční snímek, budete zklamaní. Pan Režisér si vychutnává každou minutu atmosféry, malované přírodními scenériemi, pečlivě volenými slovy z úst velkých herců a tóny Liškovy mistrovské hudební citlivosti, s jakou dokresluje realitu. Realitu duality, bez které by nebylo harmonie. Dětská ženská nevinnost a čistota, představovaná hlavní hrdinkou, střídá palčivou otázku, nakolik jsme v duši zvířetem a ovládají nás nezkrotné pudy, touha ovládat a přežít, jestli volíme snadné a ne vždy poctivé cesty.

Nepíšu klasické recenze. Nejsem odborník na film, ani muzikolog, i když mám už něco „nahráno“ a rozhodně rozumím více hudbě než filmu. Nebudu vám popisovat děj. Ten si můžete vygooglit. Chci zachytit emoce z jeviště. Ten pocit, kdy několik dnů zkoušíte a pomalu se Vám vynořuje obraz celku, který jako jediný spatří divák a posluchač. O práci za tím vším víme jen my. Jsme proces, alfa a omega. Obecenstvo dostane dílo na stříbrném podnose a podléhá symfonii chutí, vjemů a zvuků. Něco však dostaneme zpět i my. Energii z masy lidí, která produkuje neviditelné myšlenky v sále, když se setmí a posluchači zpracovávají náš výtvor.

První zkouška. Nikdo moc neví, jak ta Marketa bude vlastně probíhat a jak bude provozovatelná. Spousta bicích, marimba, dobře. Dva klavíry. Žestě. Hammondky. Altová flétna? Skvěle, zní to zajímavě. Minimalisticky a moderně. Čekali bychom asi nějakou podivnou zvukovou koláž, ale máme tak trochu představu, součástí nepsaného samostudia bylo přece snímek shlédnout, pokud se tak již nestalo. Velká symfonická skupina to není, ale když slyšíme, jak v některých pasážích hřmí ten žesťový „ansámblík“, říkáme si, to bude asi velké. A tím milí muzikanti nekončíme! Zítra přijde sbor, který bude mít vlastního dirigenta. Cože, dva dirigenti? Jak to chcete udělat? K čemu? No, oni tam budou do sebe tak nezávisle vplouvat. A vlastně je tu ještě něco. Sopranistka, tenorista a trocha melodramu do toho bude… Jo a taky synťák.

Strůjce toho všeho, skladatel Petr Ostrouchov, připravil se svolením Liškových dědiců partituru k provedení a s naším maestrem pro tento počin, Radkem Baborákem, pomalu ale jistě dává dohromady něco, co tu ještě nebylo. Přichází také Lukáš Vasilek se svými vyšperkovanými Martinů Voices. Bude se starat i o vstupy mluveného slova Josefa Somra, Jany Štěpánkové a „Markety“ Anny Kratochvílové. K vokální složce se přidá svítivá Kateřina Kněžíková a dramatický Josef Moravec.

Základ, řekla bych, dost dobrý. Jsem vděčná za to, že si můžu zahrát s takovými umělci. Přistupuji ke svému partu s patřičnou zodpovědností a uvědomuji si, jak posouvám své hráčské hranice během příprav. Týká se to zejména dechové techniky a jí přizpůsobené klenutí frází v části Rajská sonáta, kde tento nástroj, doprovázen bicí sekcí (a že byli klucí v čele se Sváťou Čechem úžasní), má hlavní slovo. Part je těžký. Táhlé fráze, které však musí mít napětí. Chci, aby to znělo tak, jako to říká obraz. Vtisknout mu vášeň, charakter vzpomínky… Jde o scénu, která má pro mě nejhlubší „message“ z celého filmu. Zde se střetávají polarity. Někdo ji může nazvat erotickou, někdo symbolickou (Ráj-Žena-Had) nebo zvrhlou. Slova zde nejsou tolik důležitá. Liška totiž do Rajské sonáty zanesl to tajemné a neprozkoumané, kdy netušíte dno a toužíte se ponořit hlouběji. Sestupujete tam, kde víte, že ztrácíte kontrolu. Moc podvědomí, symbolizované takovou ženou (Alexandra), která byla démonizována církví, zde stojí v protikladu k čisté a až fanaticky věřící Marketě. Tady se nabízí otázka, co je „čisté“ a co už ne a proč máme tendence takto škatulkovat. Proč sklouzáváme do extrémů. Marketa nechtěla vidět druhou stranu mince, což se jí stalo osudným. Dokud neprozkoumám svou „tmu“ a nepřijmu ji, nemůžu si vědomě zvolit světlo.

Filmem prostupují křesťanské a “pohanské”, až barbarské prvky, kterými se Liška inspiroval. Dobovou atmosféru utváří i středověký ráz hudby, kromě sborových “kostelních” čísel například v části Beránek boží. Hlavní roli zde má opět altová flétna v tragikomickém tanečku k Menšíkově postavě Bernarda. Kouzelné. Vypíchla bych vysokou polohu, ve které je part psaný, zní skutečně jako obyčejná píšťala potulného pištce. Skvělá instrumentace za doprovodu perkusí. Zde si můžu dovolit i záměrně nezaladit, vyzní to totiž zcela přirozeně 🙂

Radek se v karlínském rozhlase snaží jít po rytmické přesnosti, zvuku, dynamických odstínech a hudebním výrazu. No, tak o to jde u všeho. Ale u Markety to platí trojnásob! Efekt je neskutečně umocněn. Osudové údery tympánu, epická zvukomalba v trumpetách… Klube se to! Zvykáme si na Liškův jazyk, kterým k nám promlouvá a my rozumíme stále více a více…

Naprosto mě uchvacoval zvuk Martinů Voices, bohatý ve výrazu, ať to byl zpěv nebo šepot, v češtině či liturgické latině, doplněné andělskými vokály Kateřiny Kněžíkové, plnými ženské něžnosti a jemnosti. Sborové kvintové harmonie v Únosu, žesťová paráda v Bitvě, podpořená neúprosným pulsem bicí sekce, dává těm nejvypjatějším akčním pasážím drsný, naturalistický náboj. A sedět v tom, když se přes vás valí všechna ta energie je jedna z nejlepších věcí na světě, co znám. Žijete teď a tady, jste plně soustředěni v proudu. Užíváte si všechno, co na podiu zazní. Temné barvy, nemilosrdné souzvuky. Vášeň a láska. Boj. Smrt. V Marketě je vše. Prostě život. A po tom všem přijde uklidňující hlas pana Somra, oznamující osud Markety-matky a smířlivý libozvuk sboristů. Je v něm nebeský klid. Pochopení a odevzdání.

 

Ticho.

Potlesk. Výrazy uznání a díků za sdílení. Úleva a radost… Muzikanti se poplácávají po ramenou, navzájem si gratulujeme a úsměvy mluví za vše.

Jak teď už asi chápete, rezonuje to ve mně ještě čtyři měsíce po provedení. Téma mělo nadčasovou hloubku a já si díky tomu uvědomuji, jak nic není náhoda a to, co hraji, ke mně osobně promlouvá. Více takových projektů, prosím!

Jiné články

Vaše komentáře, milí čtenáři

Time limit is exhausted. Please reload the CAPTCHA.