Když se Venuše snoubí se soudobým uměním

Kristýna Farag

venuse

„Máš těžký den? Běž na koncert soudobé hudby. Třeba na Prague Modern nebo tak.“

„Jsi se zbláznila ne? Si chci odpočinout! A jestli nějakou muziku, tak si dám jazz nebo nejlíp ticho!“

Nejsem si tak úplně jistá, jestli je to mým vzrůstajícím zájmem o soudobou hudbu, nebo ta skutečnost platí obecně, ale mám pocit, že se na ni spousta lidí přestává dívat skrz prsty, bát se jí a dávat jí nálepku jakéhosi randálu, změti pazvuků a skřeků beze smyslu. Často se setkáváme i s tím, že lidé „srovnávají“ Takemitsu s Brahmsem a podobně. Ester ten večer ve Venuši pronesla myšlenku, ze mixovat takto odlišné styly například v Rudolfinu na koncertě nějakého předního českého orchestru může být a často je riskantní. Shodly jsme se na tom, že se vlastně ani nedivíme, že lidé netrpělivě čumí na ciferník hodinek, kolikrát se smějí a vůbec zvláštně reagují nebo si prostě říkají WTF?!… Netvrdím, že se každý soudobý kousek rovná umění a kráse, ale kolikrát nám to jako exkrement přijde a není (protože nedetekujeme formu). Přitom kdyby se jen zasadil do jiného prostředí a tématu nějakého celovečerního kontextu, jako se stalo právě minulou středu, nevyústilo by to v oblíbené „kam ta hudba spěje“ a „zlatý Dvořák“. Mohla bych tu rozjet i pásmo myšlenek o tzv. dobré a špatné hudbě, individuálních pocitech laika z nějaké skladby vs. hodnocení vzdělaného hudebníka, co chápe a vnímá řemeslo skladatele….. Zajimavá témata, související s tím, o čem chci dál psát, ale asi na jiný text….Ehm.

Třetí koncert z řady Hudba v souvislostech skladatele Jana Rybáře se konal v (na první pohled) netradičním prostoru. Myslím si a doufám, že počet takových akcí v „netradičních“ místech bude dále narůstat. Otvírají se tím úžasné možnosti spolupráce kreativních lidí napříč různými druhy umění a nabízí jiný pohled i na věci, které se vám zdají už tolikrát probrané a použité. V případě tohoto koncertu tomu však nebylo. Pod taktovkou Honzy Rybáře, který je sám nadaným mladým skladatelem, zazněly tři kusy nové hudby. Prostor Venuše ve Švehlovce, který se se současným uměním kamarádí, k nim nabídl dokonalé komorní klima a možnost zvukových a vizuálních hrátek. Koncepty hudební a výtvarné, jak už sám podtitul večera napovídá, velmi citlivě zkombinovaly jazyk konceptuálně pracujících skladatelů s projekcemi abstraktních děl výtvarných a to na zavěšené plátno před muzikanty v režii Michaela Franče.

Jako první zaznělo „Five“ Johna Cage pro pět hlasů či nástrojů za vizuálního doprovodu děl M. Rothka a B. Newmana. Pro mě minimalistické ve sdělení a precizní v provedení skvělých muzikantů ansámblu Prague Modern. Skladbička krátká a moc not tam opravdu neuslyšíte (jsou ale dlooouhééé…a krásné). Tato skutečnost je vykompenzována barvami a neopakovatelnou náladou, která vkusně a jemně naladila posluchače na charakter celého večera. Party jednotlivých hlasů zde mají danou výšku tónu a dynamiku, muzikanti se orientují v délkách taktů pomocí časových údajů nad osnovou. Zajímavostí tohoto provedení bylo rozšířené obsazení hráčů, „Pět“ hrálo všech dvanáct instrumentalistů, kteří se zde pěkně rozehráli a jejich hlavní perlení přišlo v dalších dvou kusech.

venusefoto

„K sobě“ Tomáše Pálky bylo inspirováno básní Zdeňka Volfa „Růst“, jak jsme se mohli dozvědět z programu:

K sobě

Jak krápníky

V krasu

Slzami

 

Skladba původně psaná pro klarinetové kvarteto zazněla, jak už jistě tušíte, opět v rozšířeném obsazení, ale dokážu si představit, že neztratila nic ze své intimní nálady originálu. Jednotlivé tóny a souzvuky se přelévaly přes nás pozorovatele a některé chvílemi nutily zavřít oči a prostě si to užívat čistě sluchovým smyslem. Já osobně jsem to hltala i očima spolu s A. Svobodou a L. Jestřabíkovou na plátně. „K sobě“ už obsahovalo více myšlenek a konstrastů. I když se zde hráči drží v nižších dynamikách a důraz je zde kladen na hru s témbry, multifoniky a jinými kulišáky, objevují se náhlé rytmické modely a skladba více „mluví“. Velmi niterné, melancholické sdělení ve verších bylo k tomu možná trochu v protikladu, ale zároveň se to nevylučovalo. Že si teď odporuji já? To se vám jen zdá. To už jsem zase v oné středeční náladě a teprve mi to vše začíná lézt do slov… Fascinoval mě klid, který se táhl celým večerem a dovolil mi vypnout můj neutuchající hlas v hlavě, k čemuž aktérům gratuluji, protože to je spíše svátkem (co vám budu povídat, asi jsme na tom všichni podobně)…

„Tajný rybolov“ Zbyňka Vostřáka byl jednoznačně vrcholem večera. Muzikanti utvořili „týmy“, které táhly každý za svůj provaz, stejná nebo velmi podobná sdělení si dle svého nástrojového rozsahu předávali mezi sebou. Tyto skupinky si poté povídaly napříč sálem, myšlenka s myšlenkou. Vlévaly se do sebe, opouštěly a jako něco prchavého se opět zjevily jinde, v jiném kabátě a jiné rytmice, dynamice, jazyce… V tomto počinu na mě úžasně působilo citlivé rozmístění hráčů kolem shluku posluchačů na židličkách. Skladba se proměnila v jakousi vrcholnou meditaci a se zvědavostí a napětím jsem očekávala, odkud co přijde. Hudební materiál byl skvěle doprovázen vizuálně; kontrasty geometrických tvarů M. Grygara střídaly hru světla a stínů S. Kolíbala. Někdy prudkým změnám nálad a dynamickým odstínům velmi pomohlo pestré obsazení ansámblu, nabízející opravdu širokou paletu zvuků, artikulací a barev. Zajímavá je partitura skladby, kdy autor muzikantům nabízí škálu tónů, které by mohly zaznít a podrobně popíše jak. Chvílemi se může zdát, že jsme svědky těžké improvizace, ale myslím si, že i laik rychle poznal, že skladby mají svá pravidla interpretace, tudíž si rozhodně nemyslím, že by soudobá hudba byla „těžká na poslech“ nebo nějak nestravitelná. Právě naopak. Sice se pohybuji v onom světě, nicméně jsem se cítila úžasně odpočatě, díky koncentraci na minimum hudebního materiálu, což odstartovalo Cagem, pokračovalo Pálkou a vyvrcholilo meditací při Vostřákovi. Právě ono zastavení proudu myšlenek díky soustředění na to, co zní, je myslím silnou doménou soudobé hudby. Příklad toho, že méně může být více…

koncert

Kouzlo konceptuálního způsobu tvorby tkví v tom, že i když se v něm pracuje s náhodou, hráči dostanou doporučení a instrukce. Co přesně má zaznít není stoprocentně dané, časové údaje a délky not jsou přibližné a když se k tomu přidá „tohle zahraje trombonista nebo zakvílí sopranistka“, je díky tomu každé provedení výjimečné a má své odlišnosti a nuance.

Koncepty hudební a výtvarné nabídly vše, co může posluchače a diváka potěšit, kromě už výše zmíněného také atmosféru neopakovatelného večera, skvělou hudbu doplněnou tematicky k příbuzným výtvarným dílům. Málokdy se mi stane, že udržím pozornost po celou dobu produkce. Určitě to bylo i povedenou dramaturgií a tím, že posluchačstvo nebylo zahlceno dvěmi hodinami muziky. Bylo to prostě tak akorát a odcházela jsem oblažená a s čistou hlavou. Pro mě asi to nejhodnotnější, co u mě může hudba vyvolat…

Jako uzamknutí nálady zazněl opět Cage, který jako by říkal, že co zde bylo řečeno, také tu zůstane. Ale já jsem si tajně něco vynesla do noci a ozvěny onoho zážitku se odrážely a proháněly různými zákoutími mé mysli až do dneška, kdy jsem konečně sepsala to, co jsem zpracovávala. A taky jsem trošku nestíhala J Děkuji čtenářům za pozornost, Honzovi za to, že šíří povědomí o skvělé (nejen) soudobé hudbě a jako vždy výborným: Daniel Havel– flétna, pikola, basová flétna (!), Vladislav Borovka– hoboj, Jan Brabec– klarinet, Hanuš Axmann– basklarinet a babyklarinet (omlouvám se za neschopnost rozlišení poddruhů klarinetů), Tomáš Františ– fagot, Michael Jermář– saxofon, Martin Švadlenka– trombon, Oleg Sokolov– bicí, David Danel– housle, Ondřej Martinovský– viola, Balázs Adorján– violoncello, Ondřej Melecký– kontrabas. Jo a taky je to bavilo, což je vidět a bylo mi i potvrzeno. Vybavuje se mi Bártovo: „To je píseň! Tak to má být…“

Jiné články

Vaše komentáře, milí čtenáři

Time limit is exhausted. Please reload the CAPTCHA.