Jerusalem- Město dvou mírů: Nebeský mír a pozemský mír

Kristýna Farag

 „Nepatřím k žádnému náboženství. Mou vírou je láska a každé srdce je mým chrámem.“   -Rúmí

 

To, čím Jordi Savall přispívá na současné hudební scéně, nemá, troufám si tvrdit, obdoby. Hláška „hudba spojuje“ se používá na všech frontách, ale při poslechu jeho projektů a výtvorů se ono sousloví vtěluje do jakéhosi ducha naděje, v tomto případě poletujícího mezi čtvrttóny, zvuky šofarů, ze kterých přebíhá mráz po zádech, melodiemi českým uším blízkým i velmi vzdáleným, byť jsme pořád na Blízkém východě!

Zvuk loutny mě vrací do mého dětství, ke vzpomínkám na mé první letní prázdniny, strávené ve velkém kamenném krásném domě.  Je v něm slyšet štěbetání a smích mých pěti tet a jednoho strýce (další v Emirátech a Libyi) i pár bratranců by se našlo…  Je letní parno, ale už v podvečer se dá velmi příjemně posedět v zelené zahradě, s láskou opečovávané mou babičkou. Té jsem tehdy rozuměla tak tři slova, ale malé dítě se rychle učilo a hlavně to bylo každému šumák. Stačil úsměv… Vůně růží, šustot listí ve stromech fíkovníků, citrusů a venkovní pergola, prohýbající se pod tíhou obřích trsů s hrozny… Za hranicemi pozemku byla vyprahlá země, ale zde se člověk cítil jako ve skutečné oáze. O jídle nemá ani cenu vykládat… Poslintala bych si klávesnici 🙂 Stejně jako už neochutnám halušky a pirožky mé východoslovenské babičky, tak už nezažiju hostiny štěstí, chutnajících a vonících po orientu. Všechny mé tety měly (mají) hřívy překrásných dlouhých vlasů arabských princezen a já se je asi snažím podvědomě pořád dohánět. Kolem domu běhala kočka, uvnitř pípaly zebřičky a dům byl stále plný lidí…návštěvy byly kolikrát až otravné! Ale všichni museli přijet okouknout tatínka, který se tehdy vrátil po dvanácti letech domů. A to ovoce! Melouny…plné slunce…A můj milý morušovník. Ten se mohl rozdat! Nestíhali jsme se cpát… Růžovobílé ostružiny na obřím stromě. Nedočkavě padaly a snadno jste po nich mohli při honičce uklouznout. Neobvyklá otevřenost se nekonala jen v onom domě, ale kamkoli jsme přišli. Pohybovala jsem se téměř vždy jen v komunitě Drúzů, ale Damašek a tamní tatínkovi přátelé z řad muslimů mi nezavdali příčinu k tomu, abych někoho nebo něco tehdy srovnávala a škatulkovala. Přívětivost byla všude stejná. Tatínek často vzpomíná na to, jak si rodiny různých náboženských vyznání chodili přát k svátkům, jež ti druzí slavili. Že je to utopie? No, není, ale rovnováha je vzácná a aby existovala, lidé zřejmě musí čas od času zakoušet extrémy, aby si uvědomili, že žijeme ve světě polarit. Cena za to, že jsme pojedli ze stromu poznání. Poznání polarit. Protože když něco vnímáme a nějak nazveme, automaticky to má druhou stranu mince.

„Jordi Savall podává svědectví o nekonečně rozmanitém společném kulturním dědictví.“    -The Guardian, 2011

 

Věta, která by jistě dopálila spoustu omezených, kteří by se nejraději ještě více omezili a postavili kolem sebe plot. Ani jeden, ani druhý extrém zde však nemůže být cestou. Harmonie neznamená potlačování sebe nebo utlačování druhých.  Led je tenký, ale jisté je, že zlo plodí zlo, dokud v něm vidíme jen zlo. Má v sobě schovanou esenci dobra. Opět tu máme jin a jang. Je úsměvné, jak každá kultura a její duchovní odkaz má v základu společné to samé. Moudrost je jen jedna, ale může být skryta pod kabátky různých barev. A neméně často je překrucována a zneužívána.

Co jiného je město Jeruzalém, než snad největší pokus lidstva a našeho věku o to vytvořit harmonii a nastolit mír? Jednou nastane. Až se všichni vrátíme domů, do země zaslíbené. Nemám na mysli konkrétní město či zemi jako spíš onu jednotu, ze které jsme vypadli a tak si zvolili cestu učení se chybami. Něco mi říká, že je to ještě daleko. Úroveň myšlení lidstva se nezdá být na velevysoké úrovni podle toho, jak se chováme ke svým tělům, duši a přírodě. Což je vlastně jedno a to samé. Třeba je ale i toto příklad chyby ve větším měřítku, ze které se nakonec poučíme a vyvodíme to správné pro vývoj bez další potřeby utrpení. Lidské utrpení není nic jiného než neporozumění sobě a zrcadlu, které nám život nastavuje. Absolutně nic není a nemůže být náhodou. Ani to, že jsem šla na koncert, který měl své diskutabilní momenty a dojmy, ale jeho poslání je něco mnohem víc než to, že někteří zpěváci byli místy pod tónem a to tu zmiňuji jen proto, že u hudby, kde se vyskytují mikrointervaly, je zvýšena má posluchačská citlivost a jakákoli nepřesnost mě ruší mnohem více než u hudby „naší“. Nadhodila bych ještě myšlenku, že by si projekt zasloužil možná jiné prostředí. Úplně nejradši bych na to šla do Rudolfina a pak ještě znovu 🙂 , snad do nějakého kostela… Teď zrovna mě napadl ten se skleněnou střechou v Neratově, nevím proč. Možná pro svou čistotu prostoru. Jen by se tam na „podium“ asi všichni pohodlně nevešli…  Tak nic, zpět do Prahy.

Tři hlavní monoteistická náboženství nejen současného světa byla kostrou programu, jehož podrobný popis zde není mým cílem. Jordi Savall se svými souputníky z La Capella Reial de Catalunya, Hesperion XXI a hudebními hosty z Izraele, Palestiny, Sýrie, Arménie, Řecka a Turecka opsali pomocí hudby a recitací historii města poutníků, opěvovaného proroky, mučedníky, krály, obyčejnými lidmi místními i těmi daleko za hranicemi. Prošli jsme cestu od počátku našeho letopočtu s křesťanstvím, judaismem a islámem, které ovlivňovaly a ovlivňují jeho dějiny dodnes. Davidovy žalmy, křižácké písně, turecký pochod, arabské instrumentálky a modlitby zněly Dvořákovou síní nanejvýš bizarně, ale tak nádherně. Absolutním vrcholem pro mě byla meditace z tradice súfismu, islámské mystiky. Na tanec vířících dervíšů jsem narazila při psaní mé bakalářské práce o ney, flétně z kusu bambusu s nezaměnitelným plačtivým zvukem, mimochodem tak blízkým arabské nátuře 🙂 . Tento nástroj často doprovází tuto modlitbu těla a duše, plnou symbolů, úcty k božskému a přirozené lidské touze dostat se do výšin kosmického vědomí a splynout s ním… Dalším silným momentem byl hymnus za oběti Osvětimi „El male rahamim“, znějící z historické nahrávky z roku 1950, a také celá závěrečná část programu Pozemský mír: Povinnost a naděje, prosby za mír v hebrejštině, arabštině, latině a závěrečná fanfára „Proti bariérám ducha“. Tak, jak večer pompézně uvedly, také tedy zakončily šofary, anafiry a bubny. Otázkou zůstává, zda je dobré se stavět do opozice k bariérám. Budí to dojem další bariéry? Nebo jen nekompromisní přístup k lidské omezenosti?

Jak je z historie známo, jsou lidé schopni velkých zvěrstev ve jménu „svého“ Boha či se bezbožně vyvyšovat nad jinou kulturu- národ a systematicky ji likvidovat. Je to tak směšné, při uvědomění si, jak jsou naše krve promísené právě „díky“ nespočtu válek, ze kterých jsme se vůbec nepoučili a dále pokračujeme ve své hlouposti, za kterou život vybere daň a vyměří nám v příštím životě podle našeho konání právě tak, jak zasloužíme. Důkazem krásného mixu, kterým všichni více či méně jsme, jsou třeba desky, které Jordi Savall spoluvytvořil se spoustou hudebníků z různých kultur, po jejichž poslechu se třeba na Španělsko už nikdy nebudete dívat jen jako na zemi Španělů. A koneckonců, všichni pocházíme z jednoho zdroje…

Doufám, že se jednou zase vrátím do onoho kamenného domku. I když se někteří rozutekli na různé strany a někteří už tu fyzicky nejsou, všechno je jiné a nic není tak, jako když jsem byla malá holka. Pocit však zůstává. Pocit, že nejsem jen (teď už velká) česká holka. Mimochodem, z tatínkova rodného městečka pochází i zpěvačka a hráčka na loutnu Waed Bou Hassoun, která často se Savallem spolupracuje a mihla se i v Jeruzalémě. Sýrie je jinak docela velká země. Krásné náhody v životě…a mně se nějak zastesklo…

 

„Díky tvému světlu jsem se naučil jak milovat. Díky tvé kráse jak tvořit básně. Tančíš v mé hrudi, kde Tě nikdo nevidí, ale já Tě někdy zahlédnu a ten pohled se stává mým uměním.“   -Rúmí

 

Pozemský mír odráží stav našeho vnitřního míru. A může být i nebeský. Je to svobodná volba úplně každého z nás.

Jiné články

Vaše komentáře, milí čtenáři

Time limit is exhausted. Please reload the CAPTCHA.